Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jenčov - pověst

18. 3. 2008

Nad potokem se zvedaly boky širokého lesnatého údolí. Jak paví chvost měňavý podzimem se po jeho úbočích rozevíraly koruny stromů: očím poutníků halily strmé, umně otesané skalisko s královským hrádkem nevelkým, ale přepevným.

Malá posádka čekala hosty – ne však trojici jezdců, co s nadcházejícím večerem bušila na vrata úzkého předhradí. Vpustili panoše s ozbrojeným doprovodem. A chlapec v plášti s kápí vykřikl, napínaje hrdlo, až svahy v tichém soumraku vracely ozvěnou jasný hlas.

„Chci mluvit s pánem vaším i svým! Zavolejte mi mého vládce!“

„Nepovykuj,“ řekl mladý muž, jenž vyšel ze stavení hradního paláce, skromnějšího než mnohá šlechtická sídla. „Nikdo takový tu nepřebývá, ani ty nejsi ten pravý, kdo má vjet do zdejších bran. Neseš snad poselství?“

„Poselství věrnosti, můj pane, pro toho, kterého jen slepý může po odění považovat za zbrojnoše: až se budeš příště skrývat, nezapomeň změnit meč a způsoby,“ řekl panoš mírně a shodil kápi; sestřižené vlasy se podobaly stříbrné přílbě.

„Milá,“ řekl tichounce mladík, temnýma očima se mihl stín smíchu. „Kam jsi dala vlasy, krasavice? Hodí se na urozenou dívku, aby bloudila po cizích zemích?“

„Pro toho, kdo miluje, není zapovězených cest, jen smutek osamění,“ odvětila, a aby dokázala slova činy, políbila jej.

„Jak jsi mne našla? Nikdo neví, kde jsem…!“

„I kdyby ses mi schoval na konci světa, za propastí černých vod, stejně bych tě vypátrala, můj pane… - a měla jsem jistého průvodce,“ vysvětlila, ukazujíc na ozbrojence v koženém krunýři: muž se přívětivě šklebil. Jak se sluší, honem složil nešikovnou poklonu.

Mladík pokrčil rameny. „Nikdy nevíš, kdo a kdy tě zradí,“ pravil zvesela, odváděje dívku po vratkém dřevěném mostku do věže; chmurný hranol čněl nad vrcholem podoben horskému bradlu.

Tři místnosti nad sebou byly holé jak kost, vybavené nikoliv na pohodlné živobytí, ale pro boj, jen zbraně, nezbytnosti, hrubé nářadí, a pár okřínů a kotlík nad otevřeným ohništěm. Tu nejvýstavnější zdobil tepaný měděný kříž, lavice z osekané klády, dvě stoličky, těžký stůl a lože, krátké a vysoké, přehozené kožešinou.

„Nenaleznu nic chutného k jídlu, čím bych tě ucti, paní,“ postýskl si, „držím půst… modlím se za duši svého otce, neboť jej k sobě volá Hospodin…“

„Odříkání dostojím s tebou,“ děla vážně a učinila svaté znamení. „Hádala jsem, že proto jsi potají odejel z Rakous… slouží ti obratní zpravodaji, můj pane.“

Sňal z jejích ramen plášť a přehodil jej přes truhlu, neforemnou jak žulový balvan. „Musím zachovat prozíravost, třeba mám zdědit trůn,“ povzdychl. „Už jednou jsem byl králem Čech, spoluvládcem…“

Zmlkl; dívka pochopila. Nebylo rozumné se ptát… Vzpoura královského chlapce proti otci nedosti laskavému, nespokojení šlechtici, kteří zvedli celou zemi proti stárnoucímu králi, znavenému vládou i zábavami, ctižádostivost zchytralého princova rádce, snad pikle rodu Štaufů, kteří se snažili zvrátit povstáním vážky od papeže k císaři…

Co zbylo z bojů, hořících dvorců, krve a mrtvých? Královna matka prý usoužená žalem, popravený rádce, žalář pro odbojné pány; královu synu pečeť vzpomínek, trapná porážka, zrádné zajetí a pouta vlastního otce, zoufalství bezmoci… Možná nedůvěra, odhodlání k tvrdosti, nikdy se znovu nestat cizím nástrojem, nezažít pokoření ochromené vůle…

Svou vládu si podrží sám – sám, bez milců, pevněji, než jeho otec, bystřeji získá moc a území, za cenu bitev, obratné diplomacie… i  stárnoucí princezny v manželském loži, tak chápavé a milující, že mladému choti osobně vybrala konkubínu, krásnou a z dobrého rodu…

Na kolik let? Do prvního dítěte? Do prvních vrásek? Do jiné vznešená nabídky k sňatku…? Anežka z Kueringu skousla rty, nehty se zabořily do dlaní. Na ten čas, který dovolí Bůh…

„Až otec odejde, povědí mně to jedinému,“ řekl pomalu Přemysl, oči přivřené, jako by si vybavoval dávnou přečtené věty. „Král umírá na malém dvorci nedaleko odtud, a kolem sebe má moje lidi, dávno… Dám ho převézt do Prahy, jen jako by chořel, a svolám všechny velmože, všechny pány, kterým zastavil a podaroval královské statky a pevnosti… Přijdou se mu poklonit, pozdravit ho, a dostanou se do mých rukou… Když je člověk v řetězech a uzamčen mezi kamennými zdmi, je všechno jinak… vrátí, co drží neprávem, a nepomyslí na vzpory a zrady… Už více ne.“

Hlavačov… ani ten se nedá zapomenout. Jak nezanevřít na krále, který rozdává pýchu země za mrtvé jeleny? Ale ten hrad vracet nemusí. Bertholdovi z Abenbergu spadl tři roky poté na hlavu kámen z mostecké věže. Bůh jej ztrestal – jsou tu jiní… třeba Boreš z Riesenberka.

„Staneš se velikým králem,“ pravila, tvář jí planula obdivem a láskou. „A daruji ti syna, nejstatečnějšího mezi rytíři, a budu tě milovat po všechny dny, děj se co děj…“

Ulehli na lože, bok po boku, ponechávajíce si šat. Mladý muž položil mezi jejich těla tasený meč, neboť byl čas smutku a rozjímání, ale pohlíželi si do očí s milostnou něhou, dokud je nezahalil sen.

Příštího rána dorazil posel s truchlivou zvěstí.

(Dr. Františka Vrbenská - Čas hradů v Čechách 2. Horizont, Praha 1995)

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA